KVIFF wiff Katarí

Imagina

Tady Katarína

Letos jsem se konečně dostala na KVIFF. O festivalu celkově nic psát nebudu, protože se mi nechce, a stejně na to nikdo není zvědavý. Dostala jsem se na všechny filmy ze sekce Imagina, o těch vám teď něco povím.

Sekce Imagina je uváděna jako sekce pro filmy, které překračují hranice fikčního a dokumentárního filmu. Imagina je sekcí zcela ojedinělou, trochu narušuje filmový zážitek. V tempu cca pěti filmů denně se, alespoň pro mě, zažítek stává vždy trochu rozmazaným. Imagina je zastávkou. Byly tu filmy zábavné, rychlé, ale většinou spíše vizuální.

Vzestup

Fiona Tan, 2016

V tomto počinu chtěla Fiona Tan prozkoumat vztah filmu a fotografie. Film je sekvencí množství fotografií různého stáří, různé velikosti, různé kvality. Spojujícím prvkem je hora Fuji, která se objevuje ve všech fotografiích. Objevují se obrázky turistů, pseudo-historické fotografie, které byly určené na prodej turistům – obrázky tvářící se jako autentické momentky, konstruovanost ale prozrazuje všude přítomná ikonická hora v pozadí. Některé fotografie jsou kolorované, jiné černobílé, jiné zcela barevné.

Fotografie doprovází dva hlasy, ženy a muže, jeden anglický jeden japonský. Hlas Fiony Tan, která střídá promluvu k muži, a neadresné, volné úvahy. Ženský hlas popisuje některé fotografie, třeba právě povahu těch historických fotografií - iluzi autenticity. Už tady si film s Lojzou trochu hraje. Krom toho je ženský hlas úvahou volně vázanou na fotografie i příběh, který nám postupně odkrývá. Nechává plynout asociace vycházející z fotografií, nebo volně popisuje svoje pocity. Nejvíc na mě v tomto smyslu zapůsobila zmínka o japonském slově pro prázdnotu. Tento myšlenkový tok navazoval na úvahy o zemřelém příteli.

„Prázdnota nikdy nemá v japonštině negativní konotaci, protože v sobě nese potenciál naplnění.“

Druhý hlas, navazující zcela nahodile do chvil ticha v první promluvě především popisoval svoji cestu na vrchol hory se všemi fyzickými prožitky, následně pak cestu dolů. Tím doplňoval abstraktní úvahy o významu výstupu na horu o osobní rozměr. Výstup a hora se díky takovému komentáři stala více trojrozměrnou. Najednou Lojzův zážitek neformovaly jen fotografie a významy, ale i více živoucí rozměr hory Fuji. Komentář postupně dostává ještě další význam.

V jednu chvíli ženský hlas zmiňuje, že jí přišla krabice, zabalená ve fialovém plátně. Ke konci filmu hlas Lojzovi prozrazuje, že fotografie, které sledoval, byly právě v této krabici spolu s deníky, které obsahovaly zápisy, ze kterých je složený japonský komentář.

Vzestup byl rozhodně zajímavý experiment. Ke konci začíná trochu nudit, ale pak právě toto prozrazení vrátí Lojzu zpět. Příběh takhle obhájil formální zpracování a jako experiment vztahu filmu a fotografie tak dostal tento počin nový rozměr. Příběh o ztrátě člověka tak získal na autenticitě a 

Viděli jste můj film?

Paul Anton Smith, 2016

Filmový debut Paula Antona Smithe vznikal už při jeho spolupráci na 24hodinnové filmu Christiana Marclaye The Clock. Smith zmínil, že tehdy začínal shromažďovat nějaký materiál a rodila se mu v hlavě koncepce kvazi-narativního filmu o kině. I tak jsou si filmy velmi podobné – Marclayův počin spojuje záběry z filmů, které se nějak dotýkají času – zobrazené hodiny, dialogy o čase, atp.

Smithův film je složený z nepřeberného množství fikčních filmů, konkrétně ze scén, které se nějak dotýkají kina – autokino, nákup lístků, aktivity v kině běžném i zkušební projekce filmařů. Velmi rámcově je rozdělen na tři části – příchod diváků, diváci v kině, odchod z kina. Takto se chtěl Smith přiblížit povaze narativního filmu.

Jedna trochu symbolická věc je uzavřenost celého experimentu. Smith posbíral kousky fikčních filmů, které zobrazují kino, poskládal je do filmu, který teď znovu promítá v kině. Takže jsme diváky, kteří sledují herce, kteří hrají diváky.

Segmenty jsou pospojovány několika způsoby. Celá střihová skladba se stala ódou na konvence. Film už tím jak si hraje se stříháním, reflektuje kompetenci diváků pohybovat se v nějakých zvyklostech, které máme naučené právě z filmů. Pravidlo návaznosti pohledu není ničím jiným, než vžitou konvencí, kterou Smith podvrací a dodržuje zároveň. Často použije pohled postavy ke střihu na zcela jiný film, kdy pro neznalého Lojzu je občas vodítkem jenom změna barevnosti scény. Aby scéna takto fungovala, musíme mít vžité filmové postupy.

Kromě návaznosti pohledu, stříhá i podle jiných konvencí - z celku na polodetail, který zase patří do jiného filmu než celek, nebo jen podle asociativní návaznosti přes podobnou činnost či prostor.

Mimo technické konvence se Smith dotýká i dalších, spornějších aspektů filmového média. Třeba záběry z Mechanického pomeranče (Stanley Kubrick, 1971), kdy je Alex vystaven filmovému plátnu. Film pak prostřihává záběry na zděšeného Alexe s plátnem, na kterém blikají hesla jako „LÁSKA. BOHATSTVÍ. PROSPERITA.“ To lze chápat jako komentář budování nějakého obrazu o moderním životě a fungování jednotlivce ve společnosti. Propagandistická funkce filmu je neodmyslitelná - manipulace s kinematografií k vlastním účelům se projevila v totalitních režimech, ale důležitou funkci mají filmy v tomto smyslu stále. Mám na mysli snahu o vhodnou reprezentaci etnických, sexuálních a jiných menšin v zábavním průmyslu, protože na filmu a televizi záleží. Je to médium s největším dosahem, a co vidíme na obrazovkách či plátnech pomáhá tyto záležitosti detabuizovat.

Film obsáhl i zamyšlení nad dalšími formujícími účinky média. Slovy autora „Film tak nějak pokrývá celou zkušenost kino-chození“. To nutí k zamyšlení, kolik takové zkušenosti máme opravdu zažité jako návštěvníci kina a jako diváci filmů. Lojza tuší, jak asi funguje autokino, ale nikdy autokino opravdu nenavštívil. Veškerá jeho představa o autokinech pochází tedy právě z filmů. Tady přichází další rovina filmu. Film už prozkoumal naučené filmové konvence, sporné vlivy ideologické a nyní přichází s reflexí jaksi životních schémat, která jsme o kině (a nejen o kině) získali z filmů. Tím se nám kruh uzavírá.

Smithův film nejen že je oslavou kino-chození, a jeho obrazu vytvořeném filmy samotnými, ale dotýká se mnoha dalších důležitých aspektů, které filmy přináší, a vstřícně naladěnému Lojzovi tak kromě hry „Hádej film“ poskytuje vizuálně zábavnou úvahu o roli filmu a kinematografie 

v našem životě.

Žena a ledovec

Audrius Stonys, 2016

Osvěžující dokument - nejen protože ve Varech jsme se vařili.

Portrét má velmi dobře zvolený postup pro to co nám sděluje. Sledujeme ženu, která v izolaci uprostřed nehostinně působící přírody zkoumá klimatický rytmus našeho světa. Ve filmu je naprosté minimum textu. Jediné, co se dozvíme z monologu ženy od ledovce je, že jednou usmažila pro horolezce bramboráky, a že její pes se jmenuje Atlas.

Takový typ zpracování se k tématu hodí nejlépe. Ambientní hudba místy mixovaná se zvuky přírody nejlépe vyjadřuje izolaci a samotu, ve které Aušra Revuitate žije. V žádném případě film samotu neukazuje jako negativní. Je to jeden velký klid, přestože v dnešní době by se dokument, v jehož centru stojí klimatoložka, mohl zvrhnout do aktivistického počinu.

Co na dokumentu zaujme nejvíc, je samotná jaksi náladová rytmizace střihovou skladbou, která kombinuje několik typů akce.

• Film je rámován příjezdem dvou turistů – dívka, která na začátku jen pozoruje ubíhající krajinu, na konci filmu pak plní pokyny k fotografování. „A teď mě vyfoť, jak skáču!“
• Zejména turistické chování na konci filmu působí kontrastně s laděním celého filmu, kdy do téměř hodinu budovaného klidu vtrhne pokřikující muž, kterému jde víc o fotografie než o místo samotné.
• Záběry na práci Aušry Revuitate bez jakéhokoli vysvětlení o jakou práci se jedná.
• To vybízí k důkladnějšímu sledování jejích úkonů, provedení je klidné, naučené, stereotypní místy až láskyplné.
• Rychlostně manipulované záběry na krajinu – pád kamení zpomalen, pohyb Měsíce zrychlen atp.
• Záběry na pohyby v přírodě – tekoucí voda, plynoucí mraky.
• Ty jsou občas následovány archivními záběry stejného místa.
• Muž hrající na mě neznámý strunný nástroj, zvuk podobný ukulele.
• Pes, později zjistíme, že je to Atlas, se pere s kočkou.
• Jednou následovány archivní nahrávkou hry kotěte a štěněte.

Film tyto prostory a příběhy neustále staví do nového vzorce. Pokaždé nechá působit klidné obrazy a ambientní hudbu. Záběry na přírodu jsou často ve velkém detailu, takže opravdu začíná splývat dokumentární záznam ledovce a formální hra s pohybem a rychlostí. Zaznívá hudba a diváci v myšlenkách odplouvají spolu s vodou v řece. Vtom klidnou elektronickou hudbu vystřídá syčení a štěkot, a najednou sledujeme hravého psa a rezignovanou kočku v bitvě o křeslo. To pochopitelně mění náladu celého kina a stavba klidu a rozjímání začíná znovu.

Díky rozmanitosti pospojovaných částí není film nudný, všechny části mají nějaký smysl, dozvídáme se o práci Revuitate, ale ne tak jak by to podal televizní dokument. Zpracování téměř bez dialogů a bez titulků popisujících co se děje, dává film prostor pro emoční napojení s klimatoložkou, která je středem filmu.