Cykly pop-kulturní nostalgie

Čtyřicetileté cykly pop-kulturní nostalgie byly představeny v článku "The Forty-Year Itch" od Adama Gopnika z roku 2012. Jedná se o fenomén, kdy kultura společnosti nostalgicky inklinuje k dekádám od jejich současnosti vzdálených 40 až 50 let. Je to způsobeno tím, že většina aktivních umělců doby v takto vzdáleném časovém období prožívala svá dětství. Doba se tedy stává zdrojem nostalgie pro skupinu, která má nejsilnější vliv na formování pop-kultury. Koncept se dá vysvětlit na příkladech od revivalu 1910s jazzu ve 40. letech, přes neo noir a tech-noir 80. let, až po zájem o 60. léta v nynější pomalu končící dekádě (Mad Men).

Zde si ale dovolím tvrdit, že v dnešní kulturně přesaturované době došlo díky internetem způsobené globalizaci k akceleraci tohoto fenoménu. Kořeny zrychlení by se daly sledovat až na přelom milénia s populární That '70s Show (1998 – 2006). Sedmdesátá léta, která by měla zažívat svou vlnu nostalgie právě teď, si už svoji chvíli užili díky seriálům jako Life on Mars (2006 – 2007) či Vyprávěj (v řadách mezi lety 2009 – 2011) nebo restartu filmových sérií z konce 70. let jako v případě Star Wars VII: Síla se probouzí (2015). Zavrženíhodné zrušení HBO seriálu Vinyl (2016) se tedy jeví jako uzavření již mrtvé etapy sedmdesátkové nostalgie. Co to znamená pro naši současnost? Hlavně to, že 80s obsese přišla o pár let dřív.

Přestože všeobecná záliba ve 80s stylu se v pop-kultuře drží už od… no, už od 80. let, poznatelný dramatický nárůst zájmu přišel během několik minulých měsíců. Zdroj znovu nalezené obliby můžeme sledovat až do léta 2016 a premiéry jistého seriálu, který disponoval atmosférou evokující kýženou nostalgii oblíbeného žánru nadpřirozeného hororu, využíval klasické metody osmdesátkové kinematografie a zároveň využil dnešních moderních trendů k transformaci zavedených klišé. Jistě jste poznali, že řeč je samozřejmě o seriálu Dead of Summer (2016), loňské poctě americkým hororům ve stylu série Pátek třináctého.

(Co? Měli jste snad na mysli jiný seriál?)

Ok, přiznávám, že je tu seriál, který si více zaslouží být zde označen jako zdroj rozjetí nového cyklu nostalgie (především pro to, že byl na rozdíl od Dead of Summer hitem a nebyl zrušen po první sérii). Ale je jen fér zmínit, že loňská nedoceněná hororová lahůdka předběhla svou premiérou netflixové překvapení o více než 14 dní. Osmihodinový (občas titulky přerušený) film Stranger Things (2016) ztělesňuje vše, co je na fenoménu cyklické nostalgie vyzdvihováno, i to, co je mu vytýkáno. 

Filmařské techniky jsou uzpůsobeny dané éře kinematografii, což je samo o sobě fascinujícím aspektem takovýchto děl. Avšak přílišné soustředěný na tento prvek je nejčastější kritikou – v těchto dílech dochází často pouze k zapůjčení či asimilace estetického „feelingu“ doby. Celou současnou situaci ještě „zhoršuje“ fakt, že 80s estetika je opravdu velmi výrazná. Je tedy pochopitelné, že je pro mnoho tvůrců i diváků přitažlivá a proto se na ni mohou až příliš soustředit. Díla pak mohou být nařčena, že jsou pouhým pěkně vypadajícím pastišem bez substance pouze se stylovým avšak artificiálním povrchem.

Aniž bychom se museli přiklánět na kteroukoliv stranu kritiky, je zjevným faktem, že způsob narace je naprosto odlišný od filmů opravdu pocházejících z 80. let. Nejviditelněji se toto projevuje v mnohem větší míře expozice v porovnání s obvyklou praxí v 80. letech. Především fantasy snímky z této dekády (Nekonečný příběh, Temný krystal, Legenda, Labyrint, Willow) měly ve zvyku diváka hodit do fantaskních světů plných neznámých ras a magických pravidel jen s doporučením, aby probíhající honby za kouzelnými MacGuffiny moc nezpochybňoval. Dnes mají tvůrci mnohem větší potřebu každé své rozhodnutí vysvětlovat a obhajovat. Toto dost možná pramení ze strachu z divácké reakce, která během let nabrala neskutečnou sílu. V dnešní době je díky sociálním médiím zpětná vazba instantní a hlasitá. Dneska už si tvůrci nemůžou ignorovat logické mezery v ději či si dovolit napsat nedomrlou ženskou hrdinku, protože internet by nikdy nezapomenul a nikdy neodpustil. Je pochopitelné, že ne všichni tvůrci si užívají rozhořčené komentáře anonymních uživatelů redditu, a tak každý aspekt díla dostává backstory jen pro jistotu. Jak se podobné postupy odrážení na objektivní kvalitě díla je diskutabilní. Nechme to na tom, že síla internetu je dvousečná zbraň.

Další věc, která se nedá popřít, je to, že dnes tvořená díla jsou nevyhnutelně snímaná skrz filtr postmodernismu. Osobně tento fakt beru jako jednu z největších výhod takovýchto děl. Mají jedinečnou příležitost komentovat zavedené konvence s odstupem kultury, která je vývojově o 30 a více let napřed. Toto otevírá kreativní možnosti především v oblasti subverze zastaralých norem. Jak je takové příležitosti využito je podle mě nejvhodnějším úhlem pro analyzování a posuzování těchto děl v kontextu cyklů nostalgie.

Nyní se dostáváme k další důležité změně, kterou populární kultura od začátku milénia prodělala a která zkracuje a zrychluje cykly nostalgie. Čtyřiceti až padesátiletí umělci pomalu ale jistě přestávají mít největší vliv na formování populární kultury. Na scéně se objevuje čím dál tím víc mladých umělců, kteří mají jako každá nová generace  potřebu rebelovat proti svým „rodičům“ (ale také je možná oddaně milovat a respektovat…). Což samo o sobě přináší svoje vlastní problémy (viz nezkušení indie režiséři, kterým jsou svěřeny mnohamilionové blockbustery), avšak nedá se zpochybnit, že nově rodící se platformy jako je Netflix jsou pro tuto generaci výborným kreativním hřištěm. Jak se ale tyto děti učí svému umění? Jako každé dítě – sledováním a nápodobou.

Žádný strach, jedná se pouze o přirozený vývoj.

 

A přijdou ještě divnější věci

Osmdesátková nostalgie v posledních měsících sešlápla pedál k podlaze. Na začátku tohoto roku přidala svou špetku do mlýna i ČT seriálem Svět pod hlavou (český remake Life on Mars odehrávající se v roce 1982) a pozadu nezůstala ani původně britská antologie Black Mirror (2017) nově produkovaná Netflixem s populární epizodou San Junipero. Současný cyklus nostalgie nehodlá ubírat plyn ani v nadcházející době. Napjatě očekávaná adaptace knihy Ready Player One je naplánovaná na příští jaro, zatímco trailer na druhou sezónu Stranger Things (27. 10. 2017) včera debutoval na Comic Conu a teď si celý fandom zpívá Thriller, což je vždycky dobře. Jaká skvělá doba pro lidi zmítané anemoiou na celém světě.

...