Přání k mání meets továrna na sny

Jitka Čadek Čvančarová na plakátu slibuje hezkou českou vánoční podívanou. Nová polopohádka Víta Karase ale míchá žánry a bohatě se inspiruje v Hollywoodu, respektive v zámoří vůbec.

Prostředí fantaskního světa je jako sestříhané ze santovské výzdoby Polárního expresu a Luhrmannova Moulin Rouge, ve vší okázalosti. Jen místo tanečního klubu se všechen shon točí kolem grandhotelu všemocného podnikatele Bosáka a Santa nepřijede, byť jsou všude jeho masky. 

Z Polárního expresu jako by vypadl taky hlavní hrdina Albert, kluk zamilovaný do o rok starší sestry svého kamaráda Joanny. Albert je synem dvojice cirkusových kouzelníků (duo Martin Myšička a Jitka Čvančarová); právě u nich, u jejich nepovedeného kabaretního čísla v hotelu, počínají moje deziluze z atmosféry. Unavení, sami sebou občas zklamaní rodiče Alberta přesvědčují, že žádná kouzla nejsou. Jejich práce pro hoteliéra není nic moc, ale nějak přežívají. Albert přitom získal od kouzelného dědečka kouzelné přání, kterým by mohl svůj nebo jejich životy změnit.

Svět dospělých se standardně střetává s tím nevinným dětským. Klasické pohádkové dělení světů se tady ale rozmělňuje a rozbíjí, když dospělé problémy pronikají i mezi děti. Kapitalista Bosák je jasný zloun, krade pro sebe koledy a celý svět vůbec, míří do voleb a chce se stát prezidentem. Mafiánské manýry ale přebírá i jeho syn, který pořádá chlastací večírky za zády se dvěma kluky-gorilami v křivácích. Setting snímku v honosném hotelu nahrává docela povedeným aluzím na akční a pátrací hollywoodské filmy, ale zasazení do příliš bohatého prostředí už nějaký ten dětský film zabít dokázalo. Vzpomeňme na Sám doma a bohatý.

Ve druhé řadě je snímek na vánoční pohádku až moc přízemní, pokud jde o psychologii Albertových rodičů a dospělých postav vůbec. Prezidentské volby pana hoteliéra nejsou sexy, stejně tak jako problémy s hubnutím Jitky Čvančarové. Stylem střihu, kdy se střídají pohledy zpříma do obličejů, odkazuje Přání k mání zřejmě na poetiku Wese Andersona, ale ten narozdíl od Karase zněžňuje i starosti dospělých.

Rande Alberta a Joanny něžné je, jinak ale film zabrušuje do lásky hrozně vážně. Taky trochu krade fantazii. Běžná pohádka stojí na kouzelných přáních, která se využijí a pomohou hrdinovi nebo hrdince (např. Popelce) ke svatbě. Tady se přání nechává v záloze, obchoduje se s ním, čímž jako by klesala jeho hodnota; je to jako inflace kouzel. Ještě nikdy jsem neviděl překupníka přání (který by otevřeně přiznával, že je překupníkem přání). Tahle akčně-romantická pohádka má dospělé srdce, dospělé problémy.