Disney Live!
Již několik let pozoruji, že mám osobní problém s trendem
takzvaných „live-action“ Disney remaků. Konkrétně nesouhlasím s jejich existencí.
Ale jako správný (filmo)vědec musím připustit, že se jen možná bojím toho, čemu
nerozumím. Tento článek by proto měl být edukativní dobrodružstvím do
disneyovské říše zázraků a zmarů. Protože již na začátku musím uznat, že je
poměrně impozantní donutit nás sledovat a platit za příběhy, které jsme již
viděli dříve a lépe. Ok, zde se rozloučíme s mou neskrývanou zaujatostí a
přejdeme k objektivnímu zkoumání.
Nejprve definice pojmů, která v tomhle případě není
vůbec jednoduchá. Trend přetáčení animovaných filmů studia Disney do jejich „živých“
(= hraných) remaků obecné světové diváctvo rozhodně neignoruje, avšak kde je jeho
počátek? Co si počít s filmy označovanými sladkým slůvkem „re-telling“?
Kam zařadit filmy, které se snaží vyprávět zcela nový příběh, ale operují s
Disney brandem či copyrightem (Saving Mr.
Banks; Christopher Robin)? Mám
význam označovat jako „live-action“ převod 2D animace do 3D animace (Petův drak, Lví král)? Je i něco jiného než značka, co tyhle filmy
spojuje? A kdy to vůbec skončí?
Tak pěkně postupně. Pokud bychom chtěli být pedantičtí,
hrané remaky svých animáků začalo studio Disney produkovat již v 90. letech
– byly to konkrétně Kniha džunglí
(1994), která se obhajovala snahou o věrnější adaptaci literární předlohy, a 101 a 102 dalmatinů (1996 a 2000), kteří se obhajovaly dramatickým
přehráváním úžasné Glenn Close. Avšak období současného trendu začíná v roce
2010 Alenkou v říši divů od Tima
Burtona. Hned první film představuje problém – nejedná se přímo o remake. Alenka v říši divů (2010) je spíše
volným pokračováním původního příběhu, ve kterém se jen čistou náhodou děje
mnoho stejných ikonických událostí jako v animovaném filmu (1951). Podobným
příkladem je i následující film Maleficent
(2014), který je převyprávěním Šípkové Růženky
(1959). Maleficent a její letošní
pokračování se očividně snaží vyprávět vlastní příběh, ale právě tímto jsou příkladem
jednoho z nejpatrnějších vzorců spojující všechny soudobé live-action
remaky – revizionismu.
To, kdy a kde se začala ustalovat formule live-action
Disney remaku, jak jej známe dnes v roce 2019, se podle mě dá vyčíst z teaser
trailerů jednotlivých filmů. Zde je Alenka
a Maleficent:
Pak však přichází Popelka
(2015), která minutou točícího se skleněného střevíčku všem divákům připomíná,
že Disney nás všechny vlastní a ví, že tenhle film vydělá miliony nehledě na
naše protesty:
Další norma se upevňuje v posledních několika vteřinách
teaseru následující Knihy džunglí (2016):
Slyšeli jste těch pár vteřin Moudrosti medvědí? To si jen
Disney uvědomilo, že nemají jen ikonické vizuály, ale také silná auditoriální
prostředky na ovládnutí světa. Od teď jsou slavné hudební motivy součástí
každého teaseru (preferovaně v melancholické/epické zpomalené verzi):
Nový Lví král
zachází dokonce tak daleko, že jeho teaser trailer jen přepisuje většinu záběrů teaser trailerem svého předchůdce:
To, že v teaseru Malé mořské víly uslyšíme část
Part of Your World, netřeba dodávat.
Teasery Alenky a Maleficent nebyly tak ozbrojeny
intertextualitou, jak je tomu zvykem dnes. Je zde však další společný znak,
který je stálicí již od prvních „převyprávění“ animáků. Je jím využívání
výrazné hvězdné prezence. V Alence
se jednalo o Johnnyho Deppa a do jisté míry i samotného režiséra Tima Burtona
(stejně jako u jeho letošního Dumba).
Malecifent stála prakticky čistě na
přítomnosti Angeliny Jolie. Popelka
měla Cate Blanchett a Helena Bonham Carter, Kniha
džunglí měla celý hvězdný ansámbl (stejně jako letošní Lví král). Nejvýraznější vliv konkrétní hvězdy na film vidím na
příkladech Krásky a zvířete (2017) a Aladdina (2019). Myslím, že si můžeme
otevřeně přiznat, že Emma Watson nebyla obsazena do role Belle pro svoje
pěvecké nadání, ale díky své hvězdné image intelektuální krásky. U Aladdina zase vidíme snahu vyrovnat se v disneyovské
tvorbě legendární performanci Robina Williamse v roli džina. No, asi
existují i horší volby než blankytný Will Smith…
Nyní je pravděpodobně na čase obrátit pozornost ke
společnému znaku těchto remaků, který je zdrojem největších kontroverzí, již zmíněnému
revizionismu. Uff… Slibuji, že se pokusím držet svůj cynismus na uzdě… Častá
strategie studia Disney, kterou zdůvodňují tvorbu live-action remaků, je
odvolávání se na potřebu aktualizování prvků původního animovaného filmu, které
jsou dnes zastaralé či dokonce *šokovaný nádech* problematické. Nejčastěji se
jedná o úpravu charakteru klasických disneyovských princezen, jejichž původní
verze neodpovídají dnešní představě silné nezávislé ženy a nejsou tak feministickými
role-modely. Dále se jedná o vysvětlování otázek nezodpovězených v animovaných
filmech (všimněte si, že z live-action verzí známe důvod úmrtí všech
Disney matek), či snaha o reprezentaci minorit. Upozorňuji na to, že do tohohle
nepočítám obsazování herců do rolí postav jiné rasy či etnika (Jak jsou opravdu
důležité rasy u mořských panen a lvů?), pokud jsou skutečně nejlepší volbou pro
danou roli. Mluví spíše o LeFouovi z Krásky
a zvířete, „první otevřeně gay“ postavě v Disney filmu, jehož sexuální
orientaci máme vyvodit z dvousekundového záběru tance s jiným mužem.
Toto skvěle vystihuje problém, který s disneyovským přehodnocováním
ideologických hodnot mám – jdou nejbezpečnější cestou nejmenšího odporu. No
tak, Disney, jste největší společnost na světě. Riskujte aspoň trochu! To nejriskantnější,
co jste kdy svými aktualizacemi řekli, bylo: „Hej, princezna Jasmine by vlastně
mohla být vládce svého lidu ve fiktivním feudálním systému, kde je přímým
nástupcem.“. Wow, jak odvážné.
Přidané informace mající za úkol zalepit starší dějové
nesrovnalosti často vytváří problémy zcela nové, nebo dokonce znevažují
poselství původního filmu. Hraná Popelka ztratí své rodiče až v pozdějším věku,
ale neopustí místo svého týrání stejně jako animovaná, která byla od raného
dětství šikanována do role služky. Vesničané z Krásky a zvířete nejsou agresivní kvůli strachu z neznámého a
masové paniky vyvolané charismatickým sociopatem, ale kvůli magickému prokletí.
Tyto a další příklady ukazují skutečný
důvod úprav. Nejedná se o revizi starého, ale o preventivní obranu nového.
Současné remaky jsou totiž již od počátku podrobeny mnohem silnější kritice. Každý
prvek musí být tím pádem pečlivě vykalkulované, aby je anonymní diváci
nestrhali v ostrých příspěvcích na Redditu. Disney, má milovaná totalitní
korporace, musíš v sebe trochu víc věřit, jejich zlá ošklivá slova ti
můžou ubrat maximálně pár set tisíc.
Na co jsme tedy přišli? Stále mám osobní problém s Disney
live-action remaky. Ale snažím se na tom pracovat. S těžkým srdcem musím
objektivně přiznat, že hraný Aladdin
není otřesný a jeho kvality vyplývají právě z vykrystalizované formule
marketingu a narativních revizí popsaných výše. Rozumím z průmyslového hlediska
tomu, proč remaky vznikají. Ovšem stále absolutně nechápu, proč jako diváci
prahneme po těch pár kapkám zředěné nostalgie. Obávám se však jednoho. Celý
tento trend je totiž symptomem stálého problému filmového průmyslu –
znevažování animované tvorby. Bolestivě složitá produkce klasicky animovaných
filmů je tak i dnes stavěna do pozice druhořadého umění, jemuž může propůjčit
legitimitu pouze „živá“ hyper-realistický verze. Velká studia jako je Disney
tedy volí cestu, která je jednodušší a bezpečná, místo toho, aby projevili
snahu a přinesli nové příběhy posunující médium. A to je něco, s čím mít
osobní problém jen tak nepřestanu.
...
Komentáře
Okomentovat