PRO-JEK-CEd

Audiovizuální šílenství Ivana Buraje

Tento článek by chtěl na něco odpovědět, ale přinese pouze další palčivé otázky. Možná se ptáte. Kdo je Ivan Buraj? Proč ve všech jeho hrách funguje nějak projektor? Často i kamera? Skrývá se za tím sponzoring společnosti BenQ? Snaží se Buraj podprahovými obrazy, které obyčejná inscenace neumožňuje ovlivnit diváky HaDivadla?

V minulých dílech se použití projektoru jeví jako nedílná součást představení, která se pokouší sdělit nějaký další význam, nebo je alespoň zábavnou hrou se zvláštním odcizením naživo. První část ztísněného rodinného dramatu Eyolf vidí diváci sice živě, ale jen částečně přes okna kulisy domu, ale i fragmentovaně přes dvě ruční digitální kamery. Diváci vidí obraz, který formátem připomíná záznamy z rodinných oslav, ačkoliv obsah se neshoduje s obvyklým pozlátkem, které chceme uchovat v replikovatelné, digitální paměti. Kamera rozděluje hru Eyolf na dvě části. Těžko zhodnotit, jestli herci hrají pro kameru, nebo i v první části hrají pro diváky. Rozhodně je ale výrazná změna v recepci. První část je odcizená, do soukromí postav divák vniká přes projekční plátno a vzadu mysli mu vyvstávají nějaké ozvěny o kameře a voyerismu. Oproti tomu druhá část je nepříjemně osobní, herci se najednou zdají být příliš blízko, a pocit šmíráctví roste.

V inscenaci Paní Bovaryová je kamera a projekce, která kontrastuje Emmu v řízeném prostředí nedefinované sociální platformy a Emmu skutečnou. Potom přichází sekvence v Paříži, kde se oproti první části Eyolfa vůbec nehraje na jevišti, ale v prostoru divadla, kam divákům pohled zprostředkovává pouze kamera a projekční plátno.

Toto byly dva příklady, na kterých vidíme, že se Buraj pokoušel pašovat podprahové zprávy do videovsuvek, které fungovaly v představení organicky. OVŠEM. Potom přichází ruské, komorní, rudé, velkorozpočtové1 drama Maloměšťáci, kde se projekce a zcizení objevuje v posledních asi patnácti minutách a jiné vysvětlení, než vázání smlouvou se společností BenQ nepřipadá v úvahu. Po bezmála dvou hodinách konverzačního dramatu herci mění knihy za mobilní telefony a objevuje se trapný doslov "A tak si maloměšťáci žili svá dramata, a nevšimli si, že jim za okny mizí příroda. 12 let" Lze to vnímat jako návrat do reality, která brzy skončí tak jak ji známe, ale v dramatu se předtím řešily stejně palčivé otázky postavení ženy v rodině a ženy na trhu práce. Otázky práce manuální a práce intelektuální. Pokud divák vůbec ví, co oněch "12 let" znamená, zcela jistě nechodí do HaDivadla odpočívat. Kdo neví, toho tyhle věty mohou jenom zmást. Enviromentální apel přichází bez předešlé přípravy. Jsou zde samozřejmě nastíněny problémy třídní a okrajově je přítomný pocit industrializace, ale víc, než pocit to není.

 1 Kde se berou peníze na pečenou husu na kažé představení??