Intertextualita a integrita značky ve Spider-Versu

Toto sváteční období mě nutí myslet na podstatné věci – komercializaci kultury a integritu značek. Nechápejte mě špatně, nechci pohoršeně hrozit pěstí těm, kteří zapomínají na „tradiční vánoční hodnoty“, avšak tyto jevy se v roce 2018 dostaly do veřejného diskurzu hned několikrát. Nemalou zásluhu na tom měl náš Pán a Vládce Disney. Ten letos z nějakého důvodu občas zapomněl, že se má alespoň pokoušet předstírat, že se nesnaží plně monopolizovat výrazně velký segment současné kultury. Machinárie okolo filmu Solo a vyhození režiséra Jamese Gunna a především následná reakce masových diváků na tyto přešlapy studia Disney jsou důkazem toho, jak hodnotnou komoditou je v dnešní době veřejná image značky.

Každá společnost se musí vypořádat s otázkou, jak propojit různorodé světonázory a postoje svých pracovníků do jednotného celistvého souboru hodnot, které chce značka společnosti v očích veřejnosti reprezentovat. Situace je ještě komplikovanější, pokud se společnost snaží prodávat produkty především citlivým dětem s ještě citlivějšími rodiči. Celé to může znít nesnesitelně cynicky, ale realitou je, že filmy jsou ve stejné míře umění a komerční produkty. Naši oblíbení hrdinové dojemných příběhů jsou produkty, značky s integritou. V dnešní době je často největším uměním vytvořit film natolik dobrý, že na chvíli zapomeneme, že se nám primárně snaží něco prodat. Naštěstí je zde někdo, kdo v tomto umění exceluje – dvojice Phil Lord a Christopher Miller.

To mě přivádí k důvodu, proč jsem se rozhodla napsat tento článek, což je toto sdělení:
PROSÍM, PROSÍM – BĚŽTE DO KINA NA INTO THE SPIDER-VERSE! HNED TEĎ. Běžte klidně na 3D, klidně na dabovanou verzi, běžte několikrát, jen prosím běžte do kina. Je to tak skvělé. Prosím, ať to vydělá víc než Venom. Bylo by tak nefér, kdyby to vydělalo míň než Venom… Ať to vydělá všechny peníze světa a lidi můžou dělat další takovéhle filmu. Všichni pak vyhrajeme. Chci jen unikátní a kvalitní animované filmy pro nás všechny. Chci toho tolik moc?!

Ok, po malé emocionální vsuvce se můžeme vrátit k obvyklé racionální analýze. Jednou z mnoha kvalit filmu Spider-Man: Paralelní vesmíry (Into the Spider-Verse) mimo animace, ze které budete ronit slzy štěstí, je práce s intertextualitou. Intertextualita označuje vztah mezi dvěma nebo více texty. V tomto případě může jít o texty komiksové i filmové. Pro postavu Spider-Mana jako značky je intertextualita naprosto zásadní. Jen v posledních 20 letech má tento produkt tři hrané verze Petera Parkera (z nichž každá je zapletena do vzájemně odděleného vesmíru), nespočet verzí animovaných a hned několik různých postav pod touto maskou v komiksovém světě. Právě intertextualita je onou sítí vztahů, která propojuje všechny inkarnace produktu v povědomí každého diváka. Proto je elegantním a geniálním tahem vést v komplikovaném konceptu o několika paralelních dimenzích jako je Spider-Verse divákovu pozornost právě pomocí intertextuality. Hned od začátku filmu je silně naznačeno, že Peter Parker z dimenze hlavního hrdiny Milese Moralese je to značné míry odpovídající Peteru Parkerovi z filmové trilogie Sama Raimiho. Intertextualita následně ovlivňuje očekávání diváků, které tím pádem mohou tvůrci kreativními způsoby naplňovat či zrazovat. Zde se to týká konkrétně osudu některých postav a identit některých známých padouchů, které zde nebudu prozrazovat.

Spider-Verse není rozhodně prvním animovaným filmem, který problém mnoha verzí licencovaného produktu řeší takto. Jen v oblasti komiksových superhrdinů zde máme namátkou Teen Titans Go! to the Movies (2018) nebo LEGO Batmana (2016). Tyto filmy volí ale o něco bezpečnější cestu parodie. Into the Spider-Verse se po většinu času bere vážně, což pomalu ale jistě přestává být negativní kritikou. Spider-Verse má něco, co komiksovým filmů vezoucích se na trendu MCU už několik let chybí – upřímný pathos. To je velmi imponující vzhledem k tomu, že jedním z hrdinů filmů je prasečí verze postavy jménem Peter Porker, the Spectacular Spider-Ham.

V parodii by stačilo jen humorně upozornit na přemíru verzí, absurditu tvoření stále dalších propojených vesmírů či komercializaci Spider-Mana. Tím se ale Spider-Verse odlišuje. Pro vznik pathosu je samozřejmě výhodou, že motiv Spider-Mana jakožto produktu, značky či symbolu je propojen s poselstvím filmu – v tomto případě motivu, že pod maskou licencované postavy se může skrývat kdokoliv a tím pádem každý může být hrdinou. I Afro-Latino kluk, i chlapík v krizi středního věku, i holka, i noira detektiv, i anime holka, i prase, i já, i ty… Plus je tady asi 5 backdoor pilotů v jednom filmu – takže opět tvoříme propojený vesmír, jen to není tak okaté. Tato promyšlenost motivů vyzdvihovala nad tematický průměr i jiný animák plný licencovaných produktů – LEGO příběh (2014) s motivem nespoutané kreativity a s dvojicí Lord-Miller v čele. Páni, tihle Lord a Miller to vlastně docela umí s licencovanými produktu a jejich veřejnou image, kterou mohou kreativně narušit a posunout blíže k modernímu divákovi, aniž by úplně zničili kýženou kultivovanou integritu těchto značek… Možná by je to někdo mohl nechat dělat častěji.

...