Pozitivní vliv nediegetických mezer

tu katarína

Nediegetické mezery mě zajímají již notnou dobu. Intenzivní výzkum jsem započala někdy před pěti lety, kdy jsem se rozhodla pro vložení masivní nediegetické mezery do filmu Jana Švankmajera Faust (1994). Již ve filmech, které jsem vídala předtím, jsem často cítila spalující touhu po nějaké výpustce, kterou tvůrci filmu zapomněli použít. V tomto případě ovšem film byl dostatečně matoucí a kino Art ideálně pohodlné. Navíc lidské vnímání může za den vstřebat jen omezenou metráž tvorby Jana Švankmajera, a v tu chvíli nebylo jiné cesty, než vložit do filmu rozsáhlou elipsu.

Od té doby elipsy do filmů vkládám pravidelně, minulý semestr jsem pocítila velmi pozitivní vliv nediegetických výpustek na tvorbu rozličných filmařů.

Vložením takovéto elipsy do filmu nám totiž vzniká úplně nový filmový zážitek. Zatímco ostatní návštěvníci projekce viděli vysoce soudržný film, jehož konec je nepřekvapil ani v nejmenším, my, kteří jsme se rozhodli využít elipsy musíme na konci filmu velmi intenzivně přemýšlet, co se ve filmu vlastně stalo.

Digitální ilustrace využití nediegetické mezery v praxi.

Naposledy jsem využila vložení nediegetické elipsy do filmu King Kong (1933). Toto se ukázalo být velmi přínosným. Ostatní studenti se tvářili, že jim dával film smysl, zatímco já jsem doteď nepochopila, jak se vůbec stalo, že najednou se film neodehrával v prapodivné možná trochu rasistické džungli, ale v džungli velkoměsta.

Tímto se pro mě z filmu, který řídila klasická narace, stal film naprosto revoluční a bylo jen na mě, jak si vývoj událostí vyložím.

Tímto způsobem jsem byla nucena přemýšlet, vkládat do filmu vlastní významy, a všeobecně se hodně snažit dodat chybějícímu příběhu nějaký smysl.

Toto ale není všechno. Myslím si, že nediegetické elipsy by se měly stát trendem, který pomůže vychovat přemýšlivější a spokojenější publikum. Protože po probdělé noci, možná pak dává méně smyslu film, ale rozhodně víc smyslu dává zbytek dne.