Death Note a amerikanizace

Americká adaptace série Death Note, populární japonské mangy a následného anime seriálu, byla reálnou hrozbou již více než 1O let (v zárodcích byl horkým kandidátem na roli amerického Lighta Zac Efron). V realitu ji proměnil Netflix během letošního léta. Film se po své premiéře stal terčem dosti negativní kritiky, a přestože není pochyb, že film má své nedostatky, ráda bych předložila návrh, že největším problémem tu americké adaptace byla právě snaha o amerikanizaci příběhu a postav. V tomto článku nechci primárně lynčovat praktiku „whitewashingu“ (obsazování postav s určitým etnikem či určitou rasou bílými herci), jelikož k tomuto tématu bylo napsáno mnoho a mnohem povolanějšími lidmi. Hvězdy však netflixovému Death Note nepřály kvůli rozdílným normám a konvencím v kultuře.

(Budu nejčastěji srovnávat s anime a s japonskými hranými filmy)

Za začátek je třeba objektivně říct, že na Death Note (2017) je vidět snaha. Nedá se rozhodně tvrdit, že by tvůrci film odfláknuli jen pro rychlé prachy vydělané značkou. Snímek má líbivý vizuál (i když četnost použití dutch anglů je poněkud přílišná), CGI triky jsou ucházející, obsazení Willem Dafoe do role boha smrti Ryuka je dokonalé a osmdesátkový soundtrack je přinejmenším zajímavou a nečekanou volbou.

Problémy však přicházejí již se samotným hlavním tématem Death Note. Ano, v centru jak japonských verzí, tak nové verze americké je „zápisník smrti“ (pokud do něj napíšete jméno a představíte si tvář osoby, tato osoba zemře). Hlavním motivem anime nebyl však tento objekt nebo akt vražd, nýbrž otázka individuální definice konceptu spravedlnosti (Je vražda omluvitelná, pokud slouží vyššímu dobru? Měla by jedna osoba držet moc nad životem a smrtí? Jak může někdo soudit, kdo si zaslouží zemřít?). Toto je samozřejmě kolosální téma vhodné k exploraci v 37 dílech anime. Pro 100 minutový film musel být z pochopitelných důvodů hlavní motiv pochopitelnější a okleštěnější. Film se zjevně zaměřil na jeden z dalších motivů předlohy – jaký efekt má moc pramenící ze zápisníku smrti na jeho uživatele. Zde se dostáváme k jedné z největších výtek, jež kritici k americké verzi mají.

Light Turner není Light Yagami

Protagonista mangy a anime Light Yagami by ve své původní podobě nedával pro publikum západu smysl ani v konceptu. Perfektní student, který je zároveň také nejpopulárnější osobou ve škole, může být normální v Japonsku, avšak v Americe je nadprůměrně inteligentní školák v populární kultuře typicky zobrazován jako šikanovaný underdog. A přesně do této pozice netflixový film zasadí svého protagonistu Lighta Turnera (Nat Wolff) – pro snadnější možnost divákova vcítění je z hlavní postavy strhnuto pár desítek bodů jak v IQ, tak v standardizované představě fyzické atraktivnosti (rozhodně nechci tvrdit, že je Nat Wolff ošklivý… ale existuje důvod, proč měl Lighta hrát samotný Zefron).

Fyzično však není všechno, důležité je, co je uvnitř – jako motivace postav. Light Yagami v anime mi pomohl pochopit fakt, že protagonista ≠ hrdina. Ve svých 15 letech jsem byla naprosto uchvácena tím, že můžu sledovat sherlockovskou detektivku z pohledu Moriatyho. Divák chápe Lightovu filozofii, která má jistý morální základ, ale plně si uvědomuje Lightův božský komplex rostoucí během jednotlivých epizod. Ke konci anime divák prakticky fandí, aby byl protagonista poražen, ale zároveň je zvědavý, jak se ze svízelné situace dostane. Nicméně Američané nejsou ze svých tradičních příběhů zvyklí na morálně ambivalentní hlavní hrdiny/protagonisty, přece jen se jedná o národ vychovaný na představě 100% klaďasů typu Kapitána Ameriky. Proto je do charakterového vývoj Lighta Turnera zaneseno tolik pochybností o morálnosti jeho jednání – což je něco, o čemž by Light Yagami nepochyboval ani na moment. Light Yagami spáchá svoji první vraždu ze zvědavosti, Light Turner spáchá svou první vraždu kvůli pomstě. Light Yagami pokračuje ve vraždění, protože si myslí, že je lepší než všichni ostatní a že si „zaslouží“ sílu nad životem a smrtí jiných. Light Turner pokračuje ve vraždění, protože je nadržený. Hej, to mě přivádí k dalšímu bodu.

Mia vs. Misa

Ok, chápu – hlavní charakteristiky Misy Amane (postavy, která má nejblíže k titulu hlavní ženské postavy v anime) jsou, že je krásná a blbá jako sedlo od koně. Chápu, že tento přístup si tvůrci amerického filmu v roce 2017 u své hlavní ženské postavy nemůžou/nechtějí/by si neměli dovolit. Nějakým nevysvětlitelným způsobem se ale stalo, že rebelská roztleskávačka Mia Sutton (Margaret Qualley) je méně nezávislou, než byla lolitka Misa. Opět se dostáváme do teritoria motivace postav. Misa k Lightovi chová zbožnou lásku, protože Kira (Lightův zabijácký pseudonym) zabil vraha Misiny rodiny. Mia se chce přidat k masovému vraždění, protože…? Je psychopat s velmi nebezpečnou úchylkou…? Jaká, že měla být její motivace…?

Misina funkce v příběhu je bytí překážkou a následně nástrojem pro Lighta. Vývoj jejich vztahu je dalším důkazem Lightovy sociopatie. Dosazení Miy do role hlavního padoucha snímá většinu morální zodpovědnosti z Lighta, což naprosto mění jejich vztahovou dynamiku. Z Death Note se stává gender-bend verze Heathers.

Není L jako L

Obsazení role geniálního detektiva L hercem Lakeithem Stanfieldem se neobešlo bez notné dávky humbuku. V konečném produktu je však Stanfield  herecky rozhodně nejsilnějším hráčem. Postava L se asi nejblíže podobá své animované předloze… v první poloviny filmu. Detektivův charakteristický stoicismus by asi nebyl dostatečně vzrušující pro klimax příběhu, a tak se z L během poslední půlhodiny stane emocionální troska připravená stíhat svého rivala v automobilové honičce. (Panebože, tahle verze má automobilovou honičku… Ach jo.)

Drazí tvůrci, fakt se tady snažím ospravedlňovat vaše rozhodnutí, ale to, že se váš „geniální“ detektiv stává emocemi zmítaným idiotem, když je to potřeba pro progres děje, je jen další důkaz vašeho slabého scénáře. 

Aby byl ušetřen prostor pro centrální romanci (typickou druhotnou dějovou linku západních narativů), je interakce mezi L a Lightem omezena na minimum. Naproti tomu v japonských verzích je nejdůležitějším vztahem série právě jejich eskalující rivalita a neustálý souboj důvtipů.

Speak of the devil

Skončíme něčím pozitivním – smrtí! No, smrtkou (šinigami). Šinigami  Ryuk je bezesporu nejlepší postavou americké verze. Ještě jednou bych ráda zopakovala, že obsazení Willem Dafoe je perfektní. PER-FEKT-NÍ. Na první pohled vypadá i poměrně blízko svému japonskému předobrazu. Nenechte se však zmást, ani Ryuk neušel pořádné západizaci. Šinigami jsou v japonské mytologii ze své podstaty neutrální postavy, odpovídající našim smrtkám, převaděčům duší do posmrtného života. Ryuk se od svých soudruhů smrťáků odlišoval svou zvědavostí, ze které hodil svůj zápisník smrti do světa lidí. Zkrátka se nudil a chtěl vidět, co se stane. Proto je v japonských verzích stále přítomným pozorovatelem s neutrálním postojem k dění.

Oproti předloze je Ryuk v americké verzi použit velmi sporadicky, což mohlo být způsobeno nedostatečnou vírou v CGI. Taktéž jeho funkce v příběhu byla posunuta z neutrálního svědka do svůdného ďábla na rameni hlavního hrdiny. Příběh tak naplňuje západním divákům známý Faustovský narativ, ve kterém Ryuk plní roli Mefistofelese.

Zápisník jedné americké adaptace

Americká verze Death Note vyměnila filozofické otázky a šachovou partii intelektů za krvavé scény ve stylu Nezvratného osudu a teenagerskou romanci – tento postup byl zcela předvídatelný s přihlédnutím na ustálené normy kultur, ze kterých tato díla vzešla. Netflixový film se snažil původní materiál přizpůsobit západnímu publiku. Agresivními změnami však naprosto odcizili fanoušky předlohy. Jestliže chcete kapitalizovat na zavedené značce, tohle je vaše největší selhání.

...